„Fredericus, dux Bohemiae ordinis Sancti Johannis Hierosolimitani confinnit omnes clonationes a se a patce eius aliisque factas: Wladislaus rex dedit hospitali etiam villas: V polene, Na polomy, Wranov irt Bouses et c. et omnern silvam eirca et intra villas jacentem, quae vulgaritet dicitur Holen; quarum villamm culta et inculta feci ipsemet praenses circuire procepi per Grabyzan camerarium, summum curiare meae venatorem, quam circuitionem nomine Jherusalem vocari praecepit et in ea villa ecclesiam fieri jussit in ponorem Sancti Sepulcri Dominici et beati Joannis Bapt.” V Olomouci 1183.
Historie obce
Jerusalém v průběhu dějin
Vznik osady zvané Jerusalém býval zahalen rouškou tajemství. Dle dobové fascinace husitstvím se někteří badatelé domnívali (J. Kulovaný), že osada vznikla až v dobách husitských, kdy byly zakládány vesnice s biblickými jmény. Historici J. Janša, J. V. Bezděka. a J. Valenta na základě listiny českého knížete Bedřicha II. dokázali, že ves existovala již od roku 1183, kdy zde byl založen kostel Božího hrobu a sv. Jana Almužníka pro řád svatojanských rytířů, a to na místech pěti osad zvaných Holen, Na Polomy, V Bouzes, V Polené a Vranov. Předhusitský původ je doložen i listinou krále Jana Lucemburského z roku 1323, který udělil purkrechtní právo osadám Jesenici, Buku a výslovně též Jerusalému.
(Bedřich, vévoda český, řádu svatého Jana Jerusalémského potvrzuje všechny nadace učiněné jím a jeho otcem a ostatními šlechtici. Král Vladislav daroval řádovému špitálu také osady V Polene, Na Polomy, Vranov v Bozeňsku a celý les kolem a mimo ty vesnice ležící a les ten lidově se jmenuje Holen (Holanec); z těch vesnic, ať je v nich cokoliv obdělaného nebo neobdělaného, se založí nová osada prostřednictvím komorníka Grabiše, mého nejvyššího lovčího, za jeho přítomnosti se vykoná objížd’ka a tak vzniklý újezd nechť se jmenuje Jerusalém a v té vesnici poroučím, ať se vybuduje kostel ke cti svatého hrobu Páně a blahoslaveného Jana Křtitele.
Roku 1147 se český kníže Vladislav II. —od roku 1159 český král — zúčastnil křížové výpravy do Svaté země, byť sám této nedosáhl. Během tažení se seznámil s činností rytířsko-mnišského řádu sv. Jana Jeruzalémského. V roce 1156 uvedl několik těchto řádových bratří do Čech a roku 1159 jim zvláštní listinou daroval místo k založení kostela a špitálu v Praze a několik vesnic a statků.
Johanité — Ordo militae S. Joannis Baptistae hospitalis Hierosolymitani — nejstarší katolický řád, vznikli ze špitálního bratrstva u kostela sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě v Palestině — proto se používá hlavně ve starších pramenech také název špitálníci. Roku 1099 se bratrstvo přeměnilo v řád, který byl r. 1119 schválen papežem Paschalem II. V souvislosti s válkami ve Svaté zemi nabyla na významu především rytířská složka řádu — jejich úkol spočíval v ochraně poutníků. Řád poskytoval přístřeší poutníkům, ošetřoval nemocné, staral se o staré a chudé. Vznikaly tak četné špitály kolem poutních tras a jednou z těchto osad se stal také Jerusalém, ležící 3,5 km jihovýchodně od dnešní Příbrami.
Řád johanitů má bez velkého přehánění jednu z největších zásluh na uchování evropské křesťanské kultury, protože po několik staletí se vyznamenával vždy na místech nejvíce ohrožených muslimskou expanzí. Zvláště v 16. století si vydobyl úctu i samotného sultána hrdinnou obranou ostrova Rhodu a následnou obranou ostrova Malty, této brány do podbřišku Evropy. Maltu se jim podařilo narozdíl od Rhodu uhájit a od té doby nastává soumrak muslimského panství v Evropě. Johanitský řád se tak nazývá za zásluhy o Maltu Řádem maltézských rytířů až dodnes. Jeho hlavním cílem však již není obrana víry s mečem v ruce, ale charitativní činnost.
Zdejší řádová komenda zanikla kolem roku 1391, kdy se pravděpodobně přestěhovala do Pičína a opuštěný kostel se špitálem byl v době pobělohorské darován řádu františkánů, který zde obnovil poutní ruch. V konkurenci s nedalekou Svatou Horou však Jerusalém pozbyl na důležitosti a do dnešních dob se kostel ani špitál nedochovaly. Ve vsi se nachází pouze kaplička zasvěcená sv. Václavu, která byla ve vsi postavena až v roce 1948.
Další zmínka o Jerusalému je z roku 1584. V pátek na sv. Matouše (21. 9.) při konečné likvidaci někdejšího arcibiskupského panství příbramského navrhl dobříšský purkrabí Václav Běšín z Běšin, aby k dobříšskému korunnímu panství byly přikoupeny vesnice Konětopy, Radětice, Nová Ves na Háji a ves Jerusalém, což se také stalo, a tyto vsi byly připojeny k panství na Dobříši a roku 1603 byly zapsány v Deskách zemských Království českého.
V roce 1651 žilo v Jerusalémě 16 obyvatel ve věku od 13 do 70 let. Všichni byli katolického vyznání.
V následujících letech počet obyvatel a domů stoupal. Nejvíce obyvatel měl Jerusalém v roce 1900. Po tomto datu nastává pokles obyvatelstva:
- roce 1869 20 domů 147 obyvatel
- roce 1880 21 domů 158 obyvatel
- roce 1890 21 domů 183 obyvatel
- roce 1900 27 domů 202 obyvatel
- roce 1910 28 domů 176 obyvatel
- roce 1921 30 domů 54 obyvatel
- roce 1930 30 domů 162 obyvatel
- roce 1950 33 domů 116 obyvatel
- roce 1961 33 domů 127 obyvatel
- roce 1970 29 domů 128 obyvatel
- roce 1980 36 domů 102 obyvatel
- roce 2002 39 domů 99 obyvatel
Rodáci a přátelé Příbramska v Jerusalémě
V roce 1932 se v Jerusalémě konala veliká sláva. Jako místo svého setkání si jej zvolil Spolek rodáků příbramského kraje. Pojdme se vrátit o 71 let zpátky a spolu s Karlem Valtou zavzpomínat na jednu z největších událostí v novodobých dějinách jerusalémských.
Kulturně-zábavný odbor spolku rodáků a přátel příbramského kraje zavítal 18. záři 1932 v počtu 60 osob na Příbramsko v čele se senátorem Václavem Johanisem a předsedou p. Emanuelem Horkým. Od příbramského nádraží šli naši rodáci a přátelé s hudbou k radnici, kde se spojili s druhou části výpravy — se železničáři. Příbramští baráčníci přivítali rodáky po staročesku chlebem a solí. Za město se zúčastnila vítání městská rada, jejímž jménem přivítal hosty starosta města p. Augustin Čížek. Za prezidium spolku poděkoval senátor Johanis a za kulturní odbor Emanuel Horký. Při tomto oficiálním vystoupení spolku na příbramské půdě zdůraznili oba funkcionáři jeho morální význam a utužení vzájemných styků k prospěchu kraje. Nato za hudby se ubíral průvod městem a Sázkami do Jeruzaléma.
U slavnostní slavobrány přivítalo krajany osadní zastupitelstvo se starostou p. Josefem Maršíkem. Za občanstvo pronesla krásná slova slečna Havelková, která se dvěma družkami podala představenstvu spolku kytice. V děkovných slovech vysvětlil předseda odboru účel zájezdu a s radostí sděloval, že vybudování silnice z Přibramě do Jerusaléma je dosaženo tím, že zemské zastupitelstvo schválilo zápůjčky na zmíněnou silniční práci. Toto sdělení bylo největším darem, který rodáci přinesli do Jerusaléma. Pak šel průvod za zvuků hudby p. Pokorného obcí do vyzdobených místností p. Vošahlika, kde se konala slavnostní schůze osadního zastupitelstva. Při této příležitosti byl jmenován zasloužilý rodák jerusalémský p. Emanuel Horký za všechna dobrodiní obci i okolí prokázaná čestným občanem. Za tklivých slov podal starosta p. Emanuelu Horkému vkusný diplom, umělecké dílo akademického malíře Karla Hojdena. Na diplomu delikátní kresbou je zachycen celkový pohled na milou dědinu, již Horký tolik miluje.
Starosta Příbramě, pan Augustin Čížek, uvedl, že nejvyšší pocta, kterou může obec vzdáti osobě, je čestné občanství. Ve své řeči žádal, aby i nadále vlivní přátelé Příbramska našemu chudému kraji jako posud stále pomáhali. Pisatel těchto řádků vyzdvihl ve své řeči tři okolnosti, které markantně charakterizuji Horkého: „Nestydí se za chudou osadu, z niž vyšel. Pamatuje na potřebnou školní mládež obce a okolí. Postaral se o kulturní povznesení spolurodáků zřízením pěkné osadní knihovny.”
Vděčný lid posud vzpomíná, jak v roce 1918 (těsně před převratem a po převratu) Horký s Kulovaným, když bylo nejhůře, opatřovali flanely a různé látky nejpotřebnějším. Je v dobré paměti, jak Horký s bajonetem opatřoval v Praze rekvírováním potřeby k ošacení, které Kulovaný v domovině rozdítel. Lid nezapomene, jak Horký za války, kdy byl hlad v okolí, o vojenské dovolené se ženou za drahý peníz opatřoval ve velkostatku stěžovském viktuálie (potraviny) a dával vyvařovati jídla pro chudinu domova. Krejcarový spolek v Konětopech vděčně kvitoval tím, že oba manžele jmenoval čestnými členy. Dnes již nebudu vzpomínati toho, že ti, kteří hladu nepocítili, dali přednost stříkačkové slavnosti před stisknutím ruky dobrého krajana. Oslavy 18. září se zúčastnila všechna okolní obecní zastupitelstva svými delegacemi — až na Milín. Jistě se to stalo opomenutím…
Na to čestný občan Horký děkoval za projevenou vděčnost, dojemně líčil trpké osudy neutěšeného mládí, oceňoval filantropickou činnost přítele Kulovaného, který jej ve všech akcích účinně doplňuje. Slibuje, že přispěním senátora Johanise vždy bude osady a okolí pamětliv. Poté učinili své projevy i další delegáti. Mezi nimi i Jan Kulovaný, který v delší řeči prosil vlivné rodáky, aby na jih Příbramska častěji vzpomněli. Rád kvitoval šťastnou volbu zájezdu pro Jerusalém, blahopřál rodáku Horkému a jeho choti, promlouval o kolísání v mnohém lidském životě, kterého u pevného Horkého nikdy nezažil, i když bylo intrikami operováno.
Za pražské hosty-rodáky upřímná slova řekl p. Drda z Prahy; konětopský rodák. Po společném obědě se konala zahradní zábava, jejíhož výtěžku spolek užije k výtečným účelům — pomáhati domovině. Té se zúčastnilo i více hostí z Příbramě i okolí. Rád byl viděn přítel Příbramska, bývalý hoteliér, stařičký Max Buchar, PhDr. Em. Kalista, rodák březohorský, lékárník J. Kropáček, slivický rodák J. Holý, lékárník z Přibramě, a řada jiných.
Zájezd rodáků a přátel Příbramska se velice vydařil a povzbudil!
Proč jmenuje osada Jerusalém pana Emanuela Horkého prvním čestným občanem?
Josef Maršík, starosta osady Jerusalémské
Protože jako náš dobrý krajan prožil mezi námi svoje dětství, které nebylo růžemi poseto, takže snad jiný by rád byl na ně zapomněl, ale on nezapomněl. Naopak se k nám vždy rád hlásí a nám pomáhá radou i skutkem. Zejména. podporuje naši chudou školní mládež, knihovnu osadní nám krásnou zařídil a má velký zájem o každé zlepšení v naší osadě, ať je to rozšíření našeho osadního jmění aneb úprava naší komunikace.
Loňského roku při otevření obecní knihovny Emanuela Horkého v Jerusalémě prohlásil náš prvý čestný občan: „Přesto, že mám na Jerusalém vzpomínky, které nejsou nijak veselé, přece mi vždy něco tajemného říká: nezapomeň! “…
Ani my, milý Emánku, pakli nechceme být nevděčnými, nemůžeme Tvé dobroty z lásky k nám zapomenout, a proto Tě jmenujeme prvním čestným občanem, přejíce Tobě a Tvé šlechetné choti, abyste ve zdraví a spokojenosti ve prospěch chudých a trpících dlouhá léta pracovali.
Spolku příbramských rodáků v Praze děkujeme pak co nejsrdečněji při prvním jejich zájezdu k nám.
Hasiči
Od roku 1890 patří Jerusalém do požárního obvodu Příbram, stejně jako Jesenice a Konětopy. Samotný hasičský sbor byl v Jerusalémě založen 19. dubna 1925 v restauraci Josefa Fajta za přítomnosti sedmnácti občanů. Hostem byl starosta hasičské župy příbramské František Horych z Příbrami. V kronice hasičského sboru se na úvod píše:
Každé, i sebešlechemější dílo, má své přátele, ale i nepřátele. Dokazovati, že hasičství je dílo šlechetné, bylo by jisté zbytečné, povážíme-li, že hasič v čas požární pohromy aneb jiného neštěstí, kde jest potřeba lidské síly, pomáhá všem, kteří toho potřebqjí, Pomáhá rád, nezištně, v každou dobu jak ve dne, tak v noci, v zimě i v létě, dobrovolně i svým nepřátelům. Sám Bůh vložil člověku do srdce příkaz, aby miloval svého bližního jako sebe sama.
V naší milé dědině Jerusalémě dosti dlouho to trvalo, než zde zakotvila lidumilná hasičská myšlénka. Ale i zde vyskytly se hlasy pro sbor dobrovolných hasičů, ale nescházelo ani hlasů proti. Předválečná doba k založení sboru zameškaná a naděje na levný nákup hasičského náčiní klesla hluboce. Přátelé myšlénky hasičské, založené na tom nejkrásnějším heslu: „Miluj bližního jako sebe!” dostali se k slovu s naším moudrým občanstvem až letos, roku 1925, a to zásluhou osadního zastupitelstva t. č. osady krusaléma.
Ke sboru se za činné členy přihlásili: Josef Maršík, Karel Jech, Emanuel Soukeník, František Vašek, Václav Kopal, František Bartoš, Alois Havelka ml. a Josef Fail ml. Za členy přispívající: František Sklenář, Alois Havelka st., Josef Bartoš, Josef Karlíček, Bohumil Svojtka, Josef Buchal, František Drechsler st., Josef Fail st., Josef Soukeník a Václav Soukenik. Ještě než proběhla první valná hromada přihlásili se další členové. Činní: Jan Kulovaný, Josef Vošahlík, František Havelka, Karel Mařík a Václav Černý. Přispívající: František Havelka st., Jan Stýskal, František Mastný a Josef Havelka.
27. června 1925 proběhla ustavující valná hromada Sboru dobrovolných hasičů v Jerusalémě, na které byl starostou zvolen Jan Kulovaný. Do výboru byli zvoleni Josef Maršík, František Sklenář a Václav Kopal jako náhradník. Revizoři Václav Stejskal, Emanuel Soukeník a Bohumil Svojtka. Velitelem se stal Karel Jech, jeho náměstkem Alois Havelka ml., náčelníkem Karel Mařik,.pokladnikem sboru byl zvolen František Bartoš.
V příštím roce na svoji funkci Jan Kulovaný rezignoval a novým starostou sboru byl 10. července 1926 zvolen František Dreychsler starší,
Dne 1. listopadu 1926 sbor vyjel ke svému prvnímu požáru, který vypukl kolem 18. hodiny v Tochovicích, kde hořely obilní kolny majitele Bedřicha Schwarzenberga. Zúčastnilo se celkem sedm členů a sbor dostal jako odměnu za pomoc 100 korun.
Druhou akcí, na kterou jerusalémský sbor vyjel, byl požár čtyř domů v Suchodole, který vypukl o půlnoci 21. května 1927. Dle zápisu v kronice tam však hasiči nebyli nic platní, neboť jim stříkačka nebrala vodu…
Z dalších výjezdů našich hasičů jmenujme hašení požáru na Buku v prosinci 1927, pomoc při likvidaci hořícího stohu Matěje Kortána v Jesenici v říjnu 1928. Před domácím publikem se hasiči předvedli hned o rok později, když hasili stoh Karla Jecha. V Milíně pomáhali hasit 12. srpna 1934 stodolu p. Čalouna a o dva dny později hořel dům p. Brouma v Raděticích. V lednu 1940 hořelo v Jerusalémě — od komína se vzňal dřevěný trám. Bylo to v chalupě Josefa Buchala a oheň byl včas zneškodněn.
Od 1. února 1942 až do května 1945 jerusalémští hasiči nesměli kvůli válečným událostem konat žádné schůze, valné hromady ani pořádat divadelní představení a taneční zábavy. Až 5. května 1946 se opět sešli v hostinci Josefa Vošahlíka. Začal nový čas, byly velké plány. Na své devatenácté valné hromadě konané 14. února 1948 se hasiči usnesli, že: „Jelikož uznali všichni, že jsme v okupaci a po ní ty dvě léta byli trochu liknaví a nepracovali jsme ve sboru, jak jsme měli, tak to chceme nyní napraviti.” Jenže přišel 25. únor 1948 a Slavnost pálení vatry jako upomínka na prezidenta T. G. Masaryka, kterou si hasiči plánovali na 6. březen, se už nekonala.
23. dubna 1949 museli jerusalémší hasiči na své schůzi složit nový slib a na prvomájový průvod do Příbrami byla Vyslána delegace vybraných členů. 1. září pak hasiči zasahovali v Jesenici, kde hořel domek paní Řezníčkové.
Na 20. valné hromadě sboru 8. dubna 1951 byl zvolen nový předseda. Stal se jím Josef Žalud. Na této valné hromadě byl také změněn název, ze Sboru dobrovolných hasičů v Jerusalemě se stala Místní hasičská jednota. Schůze končila za zpěvu Písně práce. 28. dubna 1953 byl dle nařízení z O.H.O. Příbram o bezpodmínečném odstranění kulaků a nepřátel socializace vyloučen ze sboru bývalý náčelník Karel Mařik.
9. ledna 1957 opět hořelo. Domek Vojtěcha Nohy v Jerusalémě byl zachráněn díky sborům konětopských, svatohorských a domácích hasičů. Nemalou měrou zde také zasáhla náhoda, když kolem pochodovala rota vojáků, kteří vynesli všechen nábytek ze stavení.
9. ledna 1960 byl zvolen nový předseda sboru. Za zemřelého Josefa Žaluda nastoupil Jiří Beran.
V lednu 1963 se k sloučily požární jednoty Jesenice a Jerusaléma v jednu. Všichni jeseničti členové s tím souhlasili.
17. listopadu 1963 byl zvolen novým předsedou Rostislav Habáň, horník z Jerusaléma. Vydržel do 19. února 1966, kdy funkci složil, neboť bylo několikrát rozhodováno bez jeho vědomi… Na jeho místo byl zvolen Václav Štverák.
V roce 1968 dostal Požární sbor v Jerusalěmě vlajku pro nejlepší jednotu na okrese Příbram. Sbor také půjčil místní organizaci SSM na stavbu nové klubovny 1200 Kčs. O dva roky později udělali hasiči velkorysé gesto, když dluh svazákům prominuli. Od toho roku se hasičské schůze a veškeré kulturní akce dělaly v této klubovně.
V roce 1975 slavil sbor padesátileté výročí založení. 6. června se uskutečnilo na počest tohoto jubilea okrskové cvičení požárníků, kterého se zúčastnily sbory z Milina, Hájů a Vrančic. 1. listopadu 1980 byl na členské schůzi zvolen nový předseda, kterým se stal Štefan Kmeťo.
26. října 1985 byl zvolen nový výbor a předsedou se stal Václav Soukeník (ten je čestným předsedou dodnes). Rokem 1986 kronika hasičů končí. To ale neznamená, že by skončila i jejich činnost. Dalším předsedou byl zvolen Vlastimil Havránek — do roku 2002 a nyní stojí v čele téměř třicetičlenněho sboru Jan Kortán z Jesenice.
Horní řada zleva: předseda Václav Štverák, Václav Soukeník, Karel Vitiš, Míra Bajer,
František Havelka, velitel Štefan Kmeťo, František Soukeník a Vojta Noha.
Dolní řada zleva: Václav Kubín, Jiří Soukeník, Miloš Kortán, Antonín Mochán,
Stanislav Mochán, Pavel Kazimír a Jaroslav Krejčí.
Ochotnické divadlo
Jerusalém byla jedna velká divadelní obec. Nebylo snad domu, ve kterém by nikdo nebyl ochotníkem, ať už šlo o muže, ženy i děti.
První divadelní představení sehráli zdejší ochotníci v hostinci Josefa Vošahlíka v listopadu 1929. Byla to hra Děti z hor a účinkovali v ní: Karel Nešvara, Marta Nešvarová, Anna Kopalová, Bohumil Fail, Jaroslav Furych, František Havelka, Emilie Havelková, Ladislav Benda a další. Jeviště bylo zakoupeno v Příbrami za 300 korun. Další hrou byl Rychtářův poklad, sehraný 25. prosince 1929 v témže hostinci. 8. června 1930 se ochotníci přestěhovali do hostince Boženy Failové a zdejšímu publiku předvedli hru Cikánčin svatební závoj. S další hrou Až se vrátíš vystoupili herci 28. října 1930. Na další představení si museli diváci počkat skoro rok, 5. prosince 1931 pro ně ochotníci nastudovali hru Ich melde, Frajtr Kacabunda. Bylo to na dlouhou dobu představení poslední;
V poválečné době se sehrálo na dvacet představení. Pro divadelníky bylo z Obecnice zakoupeno jeviště, hrálo se v sále hostince Josefa Vošahlíka a některé hry se musely druhý den opakovat, aby se dostalo na všechny zájemce — tak byl sál přeplúněn!
Dobrým duchem zdejšího divadla byla paní Kubínová, která byla režisérkou, nápovědou, maskérkou, šila kostýmy a malovala plakáty. Později si herci půjčovali kostýmy od ochotníků z Drmlova Pole a jako maskér docházel holičský mistr Vlas z Příbrami.
Prvním představením byla Velesova šalmaj, dále pak Záletná ševcová, Kozí mléko, Bouřliváci naší vesnice, Směšná práce, Babička, Jednou ranou tři sta zabil, Lakomec, Na letním bytě a další hry a komedie. Poslední předvedenou hrou byla v roce 1964 Kvapilova Princezna Pampeliška.
Je samozřejmé, že Jerusalémští nehráli jenom doma. Jezdili se svými hrami i do okolních vesnic — do Konětop, Lešetic, Hájů a hru Jednou ranou tři sta zabil předvedli až v Drahlíně a Princeznu Pampelišku hráli v Chrašticích Na Dole.
Život v Jerusalémě
Lidé Jerusalémští
Celý příbramský kraj byl otřesen Březohorskou důlní katastrofou 31. května 1892. Také zdejší ves přišla o jednoho havíře. Byl jim František Havelka (*7. 12. 1850), který pracoval jako lamač na 23, patře dolu Vojtěch. Zůstala po něm žena a pět dětí.
Jerusalém měl i své legionáře, kteří bojovali v 1. světové válce. Shodou okolností také oba pocházeli z rodu Havelků. Václav Havelka (*12. 9. 1896) bojoval ve 2. rotě 1. pluku Mistra Jana Husi a ppor. Karel Havelka (*23. 10. 1884) z 33. pluku Doss Alto, velitel posádky v italském Gallarte, zemřel 11. ledna 1919 a je tamtéž pohřběn.
Co se psalo a povídalo
PŘÍBRAMSKÝ POŠTOVNÍ ÚŘAD SI SPLETL NÁŠ JERUSALÉM S PALESTINSKÝM!!!
Před nějakým časem poslal obecní úřad v Podlesí přípis, týkající se jakéhosi Budaře, poštou pod českou adresou „Obecní úřad v Jerusalémě”, Poštovní úřad poslal dopis do Jerusaléma, jenže ne, jak by každý rozumný člověk myslel, nýbrž do — Palestiny!!! Dopis doručen tamnějšímu rakousko-uherskému konsulátu, který přípisem daným na poštu v Jerusalemě dne 2. srpna a došlým do Příbrami dne 10. srpna sděluje Obecnímu úřadu v Podlesí německy, že Budař v Jerusalémě jest neznámý. Jest to zvláštní, že poštovní úřad právě do místa nejbližšího, kam pravděpodobně psaní nejspíše má jíti, toto nepošle, nýbrž běhá psaní po všech možných místech v jiných zemích a přijde konečně jako nedoručitelné zpět.
Tak ku příkladu jedno psaní adresované do Životic putovalo a bloudilo po poštovních úřadech až ve Slezsku a na Moravě a dostalo se konečně do pravých Životic u Milína po dvaceti dnech!!! (Horymír r. 1900)
Svazáci
Klubovna nad vesnicí byla postavena místními svazáky v letech 1968 — 1970. Všechny peníze na stavbu si svazáci vydělali na brigádách v JZD, v Jednotě a v lese.
Dnes je to v Jerusalémě jediný kulturní stánek, kde se scházívají místní občané. Svazáci však ve vsi dávno nejsou. V současné době všechny akce pořádají místní hasiči nebo občanské sdružení Veselá bída.
Staročeské máje
V roce 1968 se občané Jerusaléma, Konětop a Jesenice rozhodli, že obnoví slávu Staročeských májů. Zapřáhli pět párů koní za tři kočáry, jeden žebřiňák, na kterém hrála krojovaná dechovka a bryčku, na které byl hostinský se sudem a za jízdy točil pivo. Projeli všechny zmiňované vesnice a za nesmírného zájmu přihlížejících zakončili svou prvomájovou pouť v Jerusalémě, kde byla taneční zábava, kterou zahájili krojovaní tanečníci Českou besedou, secvičenou manžely Petrlíkovými z Příbrami. Celou akci tenkrát natáčela Československá televize a film mají Jerusalémští dodnes schovaný na památku.
Dny mužů
Kult
urní duší obce je pan Václav Kubín, bývalý havíř. Ať se konala či koná jakákoliv akce, u všeho je on. U něj také můžete vidět archiv fotografií, výstřižků a plakátů.
Právě on stál u zrodu recesistických „Dnů mužů”, na které svého času přijíždělo až 400 návštěvníků! První “Den mužů” proběhl 16. května 1982 v klubovně ve višňovce. Plakáty, které se na každý ročník objevily v Jerusalémě a okolí, byly opravdu nepřehlédnutelné. Byly ručně malované a někdy až dva metry vysoké a každý byl originálním uměleckým dílem.
„Den mužů” byla akce plná soutěží, na které dohlížely přísné poroty. Soutěžilo se O nejlepšího domácího psa, O nejkrásnější pánské nohy, O nejlepší doma vyrobený traktůrek, Střelba prakem na cíl, Závody na trakařích, Soutěž ve zpěvu a recitaci, Pánská módní přehlídka, Měření pánských proporcí a další povedené taškařice. Nad celou akcí bděli policajti v rakousko-uherských krojích (zapůjčených až z libereckého divadla), ti chytali hříšníky za různá provinění a vodili je do šatlavy k soudci, který uděloval velice přísné tresty — nejvíce rumové.
O těchto akcích několikrát psal i týdeník Mladý svět v celostránkových reportážích. Naposledy se sešli zdejší muži, aby oslavili svůj den v roce 1987.
Místní svazáci pořádali pro své spoluobčany i další významné akce, ať již to byly volejbalové turnaje, zájezdy do Jizerských hor, výstup na Rysy ve Vysokých Tatrách, návštěvy festivalu ve Strážnici (to když letěli letadlem z Prahy do Brna) a další zábavné programy, takže se dá plným právem říci, že se Jerusalémští vůbec nenudili.
Zatýkání provinilce Bohouše Havelky 
Policajti Benda a Farář přivádějí zatčeného Havelku před šatlavu. Soudce Rudolf Liška vynáší rumový rozsudek. 
Soutěž o nejlepší doma vyrobený traktůrek. V levém stroji Miloš Kortán, v pravém Milan Siblík. 
Vyhlašování vítězů. Na nejvyšším stupni se usmívá Milan Siblík.
Dobývání Jerusaléma
V roce 1999 vznikla myšlenka připomenout 900 let od dobytí Jerusaléma křižáckými vojsky, kterážto událost osudově ovlivnila dějiny evropské křesťanské civilizace. Nedaleká vesnička Jerusalém přímo lákala k podobnému činu a to jsme ještě netušili, že byla centrem johanitského řádu v Bozeňsku (dle hradu Bozeň u Březnice, který byl správním centrem našeho regionu v raném středověku), tudíž základnou pro verbováni vojsk třetí křížové výpravy Fridricha Barbarossy.
Ve čtvrtek 15. července 1999 se na příbramském náměstí sešlo na třicet dobrovolných bojovníků, kteří přijali požehnání a znamení kříže od papeže Urbana II. (PhDr. Daniela Doležala) a poté se vydali pěšky do Jerusaléma, aby ho dobyli z rukou pohanských. Po příchodu do vsi křižáci bosi obešli domnělé hradby a Jerusalém byl symbolicky dobyt při vystoupení skupiny historického šermu Burdýři za přítomnosti dvou stovek přihlížejících. Poté se všichni přítomní odebrali ke klubovně do višňovky, kde pan Václav Kubín předal klíč od Jerusaléma veliteli křižáckých vojsk a nastala veselice, při níž hrála skupina Ginevra. Tato akce se později stala tradicí a Jerusalém se dobývá každým rokem. Počet rytířů rok od roku stoupá a také zájem obyvatelstva o tuto atrakci se zvyšuje. Letošní dobývání se ponese v duchu oslav Setkání jerusalémských rodáků a výročí vsi 820 let od pravděpodobného vzniku a 400 let od první zmínky v Deskách zemských, základním pramenu historickém.
V českém Jeruzalémě vzpomněli 900 let od dobytí Svaté země
Podruhé v historii se ve čtvrtek křižákům podařilo dobýt Svatou zemi. Přestože tentokrát urputné boje vzplály místo v biblickém Jeruzalémě v příbramské obci Jerusalém, stejně jako před 900 lety skončily porážkou muslimů. Jen místo Svatého grálu naplněného Kristovou krví, jak se praví v pověsti, čekal na vítěze soudek českého piva. S myšlenkou připomenout si bitvu, která patrně zachránila Evropu od muslimské poroby, přišel ředitel příbramské knihovny Václav Chvál. Ten se také v roli historického vojevůdce Gottfrieda z Bouillonu postavil do čela křižácké výpravy, která se vydala z Příbrami dobýt pět kilometrů vzdálený Jerusalém. Mezi pěšáky byl i starosta okresního města Josef Vacek. Bitva v režii skupiny historického šermu Burdýři skončila stejně jako 15. července 1099 vítězstvím křižáků. Místo vraždění a plenění, které tehdy následovalo, však všichni účastníci skončili u sklenic pěnivého moku a v družné zábavě.
Z denních zpráv Čro Rádia Praha z 16. 7. 1999
Ozbrojení poutníci na cestě do Svaté země. 
Papež Urban II. vyhlašuje křížovou výpravu 
K modernímu křižáckému tažení patří i technika. 
Ne vždy v bitvě inter arma silent musae. 
Bosí křižáci obchází jerusalémské hradby. 
Křižácká předchůdkyně Johanky z Arku. 
Když řinčí zbraně. 
Předávání klíče od Jerusaléma Gottfriedovi z Bouillonu.
Pověsti
Cesta do Jerusaléma
V dávných dobách, dokud ještě chodil Pán Ježíš se svatým Petrem po světě, dostali se též do našeho kraje. Když přišli za Dušníky, chtěl si svatý Petr nadejíti trochu cestu a pustil se přes cíp louky. Pán Ježíš chtěl jej trochu potrestati, a proto způsobil, že ztratil klíče. Jak se polekal, když zase přišel na silnici a klíče nikde. „Vidíš,” pravil Kristus, „chtěl sis odpočinout a nyní místo čekání na mě, abych já čekal na tebe!” Při těch slovech usedl a čekal, až se jeho druh vrátí. Konečně byly klíče nalezeny a svatý Petr mrzut se blížil k Pánu Ježíši. „Nebud’ smutný, pohleď jen, jak se louka rozveselila! Všude plno drobných žlutých kvítků, kam jen tvá šlépěje vkročila.” Protože Petr klíče hledal, byla tato květinka nazvána petrklíč. Proto je jich na louce u Květné tolik. A dříve jich tu bývalo ještě více, dokud je lidé tak neničili.
Co platno, že kraj voněl jarem, svatý Petr byl unaven a neměl zájmu pro krásu krajiny. Šli stále dále a dále, šli víc a více, až přišli k vesnici. Protože šli víc a více, nazvali ji Slivicí. Přitom se obrátili zpátky, a když spatřili před sebou velký vrch s podivnou září, pravil Pán Ježíš: „Vidíš ten vrch? Nad ním se vznášejí každodenně andílkové, neboť matka moje si toto místo vyvolila za sobě nejmilejší. Nazvána bude Svatá Hora a na jejím vrcholu vystavěn bude jednou krásný chrám, který bude k sobě lákati nepřehledné zástupy poutníků.”
Potom se zase dali na další cestu. Nyní již svatý Petr byl velmi netrpělivý a sotvaže přišli k lesu, již se neudržel a zahuboval: „To abychom už byli v Jerusalémě, to je cesta věru nekonečná!”
„Dobrá,” pravil Kristus, „chceš Jerusalém, máš jej míti.” A jen sešli trochu z vršíčku, objevila se jim vesnička. „Tak jsme v Jerusalémě,” usmál se Kristus a vedl unaveného druha do vesnice. „Tady si odpočineš, jak si stále přeješ. Jen dej pozor, aby tě sedlák zase neprohnal jako posledně,” řekl Pán Ježíš, když vcházeli do prvního statku u silnice.
O světýlkách
Světýlka se objevují na různých místech a mnohému bázlivci připravují těžkou chvíli, musí-li jíti sám noční krajinou. Proženou ho, že sotvaže živ přiběhne domů. Jinak ovšem jest u statečného. Již ví, co má dělat a jak si od nich pomoci.
Jednou šel horník na šichtu. Když přišel na Láz, uviděl světýlko, které naříkalo: „Kam dám, kam dám!” Byl to hamižník, který i po smrti neměl pokoje a musil přenášeti mezníky proto, že za živa šidil své sousedy a na pozemcích je zkracoval. Horník viděl jeho těžký trest. Chtěl mu pomoci, a proto zvolal: ,Dej jej tam, kdes jej vzal!” Tu mu světýlko poděkovalo a více se již v těch místech nezjevilo.
Zle se pomstila světýlka pocestnému z Višňové. Okrádal lidi, šidil a celý den jen byl ve světě za obchodem, aby jeho hamižnost byla nasycena. Jednou, když se vracel zase k domovu, uviděl před sebou světýlko. Byl silně zmožen alkoholem, kterého, protože byl zadarmo, požil o něco více. Myslil si, že jest již ve vesnici a statečně vykročil vpřed. Ale sotva udělal delší krok, už cítil, že někam padá. Světýlko jej zavedlo ke Kocábě a tam nešlechetníka trochu ve vodě vymáchalo.
Také v Modřovicích bloudívalo v noci světýlko. Kterýsi muž za života nechtěl cizincům ukazovati správnou cestu, posměch si z nich tropil a někdy je zavedl i jinam, maje radost, že se museli vracet. Proto musil po své smrti svítiti těm, kteří v kraji zabloudili. Až na Vysokou musel jednou s pocestným, který se v kraji nevyznal a poctivě mu celou cestu svítil.
Zklamání dostalo se, chalupníku z Brodu. Uviděl také jednou světýlko a chtěl si jej chytit. Ale ať se namáhal jak chtěl, světýlko jako by si z něho posměch tropilo. Honilo jej z místa na místo, a když jej dost prohnalo, zmizelo mu tak náhle, jak náhle se objevilo. Chalupník se rozhlíží, kde je, a podivil se, když spatřil v ranním šeru — Jerusalém. Až tam jej světýlko zavedlo, aby jej potrestala za pronásledování.
Mluvící kámen
Rolník Andres z Hájů měl pole až skoro u Jerusaléma. Nejdále ze všech rolníků. Ale nevadilo mu to, naopak, liboval si, protože pole byla úrodná a trochu delší cesta k nim byla úrodou stokrát vyvážena. Však se také dovedl o svá pole starati. Zlepšoval je, jak mohl, a zálibně se na ně vždy zadíval, když k nim přijel a když je opouštěl.
Doma se dal do stavby nové maštale, zapomněl sice trochu na svá pole, ale jak mohl, opustil stavbu a chvátal k Jerusalému, aby se potěšil úrodou. Když tak šel po mezi, padl mu do očí kámen. Tak vida, tolikrát jsem šel již kolem tebe a nikdy mě nenapadlo, že tu ležíš bez užitku a že bys mohl docela dobře být prahem u mé novostavby.
Když přišel domů, pochlubil se ženě svým nápadem, ale ta nebyla nijak nadšena tím, že kámen chce hospodář přivézti. „Pamatuj, muži,” pravila, „že tam leží už stovky let a nikdo se neodvážil jej odtamtud odvézti a jistě hospodáři před tebou také kámen potřebovali. Jak jsem si všimla, je na něm vidět, že snad býval křížem, a jen zub času jej tak ohlodal, že znamení kříže jest dnes již skoro k nepoznání.” Ale hospodář měl již jednou svůj plán a nic nedal na řeči své ženy. Kámen potřebuje, kámen se mu hodí, a proto jej přiveze a do stavby zasadí.
Byl rád, když měl již kámen na voze. Nic se nepřihodilo, však jsou to jen lidské povídačky, kdo by na ně věřil! Kámen zasadil a spokojeně potom šel do síně.
„Tak vidíš,” pravil k ženě, „řikalas, že mi kámen přinese neštěstí, a zatím je už na místě a nic se nestalo!” Mezitím se zešeřilo a hospodář se chystal na lůžko. Ale jen ulehl, slyšel ze dvora bědování: „Dej mě tam, kdes mě vzal!” Nic. A po chvilce zase: „Dej mě tam, kdes mě vzal!” Volání bylo stále žalostnější, že se nakonec hospodář zvedl z lůžka a nic nedbal na to, že je noc, a kámen odvezl zpět na pole. Oddychl si, když kámen zase na jeho místě zasadil. Od té doby měl kámen v úctě a nakázal i svým synům, aby nikdy s ním nehýbali, nechtějí-li prožít také takovou zlou chvíli jako on.
Zdroj:
Uvedený text byl převzat z knihy Jerusalem pohled do historie a současnosti obce, která vznikla u příležitosti setkání rodáků a přátel obce Jerusalem v červnu 2003. Autorem textu je Karel H. Šťastný.